Atmosférou tereziánské modlitby je citlivé vnímání přítomnosti a rozpoložení druhého se současným prožíváním vlastního rozpoložení a přítomnosti sebe samého. V této otevřenosti a vnímavosti vůči životu "toho druhého" však Kristus oranta vždy předchází a má v ní absolutní prvenství. Jednou je výchozím bodem vzájemného sdílení životní situace oranta, kterou orant nachází současně přítomnou v Kristově životním příběhu. Jindy začíná modlitba zaměřením na konkrétní událost Ježíšova života, nebo přímo zasažením touto událostí, již si orant přisvojuje. Do dialogu modlitby je tak vtažen každodenní život a do každodenního života proniká evangelium a zpřítomňuje se v něm.

"...prostě řeknu Bohu, co mu chci říct, bez vzletných frází, a on mi vždycky rozumí! Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k Nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i v radosti. Zkrátka, je to něco velkého, nadpřirozeného, co mi rozšiřuje duši a spojuje mě s Ježíšem."                                                                                                                        sv. Terezie z Lisieux