co vypráví legenda ...

V samotném Karmelu se podle tradice úcta k Jezulátku více rozvinula na základě legendy, která má svůj původ ve Španělsku. V době válek katolíků s Maury údajně stával mezi Sevillou a Cordobou karmelitánský klášter. Tento klášter Maurové zničili a z původní komunity přežili jen čtyři mniši. Jeden z nich, jménem Josef, měl zvláštní úctu ke svaté rodině a k malému Ježíškovi. Když jednou pracoval na poli, přišlo k němu neznámé dítě a vyzvalo ho, aby se pomodlil modlitbu "Anděl Páně". Při slovech "požehnaný Plod života tvého" Dítě řeklo: "To jsem já" - a zmizelo. Otec Josef se pak snažil vyřezat sošku podle podoby onoho Dítěte. Protože si však nemohl vybavit jeho tvář, zůstalo po léta dílo nedokončeno. Teprve ve stáří mohl sošku dokončit, když se mu Děťátko ukázalo podruhé se slovy: "Přišlo jsem se Ti znovu ukázat, abys mohl věrně dotvořit moji podobiznu." Tak údajně vznikla dřevěná soška potažená voskem známá dnes jako soška Pražského Jezulátka. Když pak v 16. století byli Maurové poraženi a bylo nastoleno španělské království, místní lidé s oblibou zobrazovali Ježíška s královskými atributy jako svého pravého Vladaře.

úcta k Dítěti Ježíši v tereziánském Karmelu

K obnovení úcty ve skutečnosti velmi přispěla svatá Terezie z Avily (+1581). Tato karmelitánská mniška, planoucí velkou láskou ke Kristovu Nejsvětějšímu Lidství, s sebou vozila sošku Jezulátka na všechna místa zakládání nových klášterů svého řádu a s důvěrou Ježíškovi svěřovala vznikající komunity. Také svatý Jan od Kříže
(+1591) měl velkou úctu k tajemství Kristova vtělení a dětství. S mimořádnou radostí proto slavil vánoční svátky. Tato úcta je tedy hluboce zakořeněna v samotných počátcích tereziánského Karmelu. Zvláštní povolání k šíření úcty k Ježíšovu dětství obdržely také francouzské karmelitky: ctihodná Markéta od Nejsvětější Svátosti z Karmelu v Beaune (+1648) a později především svatá Terezie z Lisieux (Terezie od Dítěte Ježíše a Svaté Tváře, (+1897), která měsíc před svou smrtí napsala v jednom ze svých dopisů odkaz vystihující celou její spiritualitu: "Nemohu se bát Boha, který se stal pro mne tak maličkým... miluji ho!... neboť On je jen láska a milosrdenství". Mimořádnou úctu k "Malému Králi" chovala i svatá Terezie Benedikta od Kříže (Edith Stein, +1942 v Osvětimi).

ze Španělska do Prahy

Jistá legenda praví, že sošku budoucího "Pražského Jezulátka" vlastnila právě svatá Terezie od Ježíše. Sošku prý darovala své přítelkyni, jejíž dcera se chystala na cestu do Prahy. Historicky je podloženo, že v období válek mezi katolíky a protestanty, po vítězství katolické strany v bitvě na Bílé Hoře (r. 1620), obdrželi bosí karmelitáni od Ferdinanda II. bývalý protestantský kostel na Malé Straně (r. 1624) na znamení vděčnosti za duchovní podporu císařských vojsk. Tento kostel, při němž povstal karmelitánský klášter, byl proto zasvěcen Panně Marii Vítězné. O několik desetiletí dříve obdržela španělská vévodkyně Marie Manrique de Lara, která se vdávala za českého knížete Vratislava z Pernštejna (r. 1556), jako svatební dar od své matky cenný rodinný poklad: sošku Dítěte Ježíše. Tímto způsobem se soška Jezulátka dostala ze Španělska do Prahy. Její ovdovělá dcera Polyxena z Lobkowic pak darovala sošku bosým karmelitánům, žijícím při kostele Panny Marie Vítězné (r. 1628).

Milostné Pražské Jezulátko

Bratři se modlívali k Jezulátku nejprve ve svém chóru. Tehdejší novicmistr otec Cyril od Matky Boží horlivě vštěpoval úctu k Dítěti Ježíši především svým svěřencům. Ale záhy se tato úcta rozšířila a velké množství obdržených milostí přitáhlo tisíce poutníků, aby se s důvěrou utíkali k Tomu, Jehož soška Jezulátka představuje. Když za Třicetileté války saská vojska obsadila Prahu (r. 1631), Jezulátko se následkem drancování kláštera na nějaký čas ztratilo. Poškozenou sošku, které chyběly obě ručičky, nalezl právě otec Cyril (r. 1637). Jeho zásluhou byla soška navzdory nepříznivé finanční situaci kláštera nakonec restaurována. Ježíšek začal žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Byla mu připisována mnohá zázračná uzdravení i záchrana Prahy při obležení Švédy (r. 1639). Později byla soška nošena v procesí po pražských kostelích a Jezulátku se dostalo přídomku "Milostné" (r. 1651). Zásluhou hraběte Bernarda Martinice byla soška slavnostně korunována pražským biskupem (r. 1655).

Má tato úcta dnes smysl?

V šatičkách a darech, které Jezulátko během staletí dostalo a stále dostává od rozličných prosebníků, je skryto tajemství vztahu Boha a člověka, potažmo i mystérium vztahu Syna a Otce. Za každým z těchto darů je ukryt životní příběh vděčného dárce, který byl první obdarován "Malým Ježíškem". Ten, který se z lásky k nám stal slabým Dítětem, nepřestává opakovat svým bratřím a sestrám: "Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim, neboť takovým patří království Boží" (Lk 18,16).

V této radostné zvěsti pak můžeme zaslechnout i ono "...vystupuji k Otci svému i Otci vašemu..." (J 20,17).